Analýza trhu přerušení provozu
Projekt probíhající v akademickém roce 2017 až 2019.
Veřejná prezentace projektu se uskutečnila ve čtvrtek 13. února 2020
Vedoucí projektu: Ing. Jan Öhm, Ph.D., vedoucí Katedry ekonomické statistiky, předseda Akademického senátu Ekonomické fakulty; Technická univerzita Liberec
Pojištění přerušení provozu
Nejen poslední doba nám ukazuje, jak nesmírně propojený náš dnešní svět je. Toto propojení způsobuje při realizaci rizika škody, které neznají hranic prostoru i času, působí nejen přímo a ihned, ale také druhotně.
Pojištění, též nazývané šomážním, úzce navazuje na živelní a strojní pojištění. Kryje tzv. následné škody, tedy zabezpečuje náhradu finanční újmy, která vzniká v důsledku přerušení provozu, ke kterému dochází na základě poškození pojištěného majetku živelní nebo jinou událostí. (Ducháčková, 2015)
V rámci projektu NFVP byla provedena analýza tohoto, často neprávem přehlíženého produktu, v kontextu teorie i empirických poznatků z českého pojistného trhu. Jak se ukázalo, existují ještě mnohé rezervy v nabídce našich pojistitelů. Nejprve ale ke stručné genezi tohoto pojištění.
Stručná historie
První pokusy britské pojišťovny Minerva Universal o pojištění následných škod a ušlého zisku se objevují již v roce 1797. Následuje rozšíření v různých částech Evropy a následně i USA. Pojištění má zpočátku spíše podobu krytí denní dávky, následuje však transformace do dvou zásadních systémů – britského a amerického (o tom více dále). Termín šomážní (Chomage) přichází z Francie, kde jsou škody kryty fixním procentem z pojistné částky. Pojištění přerušení provozu se začíná vázat na rozličné produkty spolu s vývojem ostatních podnikatelských pojištění (např. strojů, stavební a montážní apod.). První dekády našeho století se nesou v trendech globalizace, terorismu a nových technologických (kyber)rizik. Jak tedy vypadá samotná konstrukce tohoto pojištění?
(tab. 1)
Majetek a doba ručení
Téměř veškeré druhy pojištění přerušení provozu jsou vázány na pojištění majetku. Některé druhy pojištění se váží také na poškození majetku třetí osoby, ovšem pouze v souvislosti s ovlivněním schopnosti pojistníka generovat tržby. Například pokud je klíčový dodavatel postižen majetkovou škodou, která zapříčiní nemožnost produkce nezbytné součásti, bez které není možné vytvořit finální výrobek, a tudíž není možné prodávat jej a utržit za něj peníze. Základní forma pojištění přerušení provozu však předpokládá, že škoda je na majetku, který (Weil, et al., 2017):
· je vlastněn pojistníkem,
· je umístěn v prostorech pojistníka,
· je ovládán pojistníkem,
· nebo jde o kombinaci předchozích možností.
Časový aspekt spočívá v tom, že podniku trvá nějakou dobu, než získá opět schopnost generovat příjmy v původním rozsahu, který byl před škodní událostí. Doba, po kterou pojistitel poskytuje plnění se nazývá dobou ručení (period of indemnity). Většina pojistných smluv definuje tuto dobu, ovšem nemusí tomu tak být. Časový okamžik, kdy přestává plnění může být formulován v přílohách, součástí dodatku, nebo přímo ve „specifické řeči“ pojistné smlouvy (např. „obnovení provozu“ místo „obnovení majetku“), případně může jít o kombinaci všech tří možností. V každém případě smlouva bude obsahovat nějakou definici období, během kterého pojistník může sčítat škody, které mu budou kryty. (Weil, et al., 2017)
Pojištění přerušení provozu a pojištění vícenásobných nákladů jsou dvě nejvýznamnější položky, které se vztahují k době ručení. Obsahují ušlý zisk a existenci nadměrných nákladů v období obnovy provozu. (Weil, et al., 2017)
Zachraňovacím nákladem je například využití dražšího leteckého přepravce namísto levnějších způsobů přepravy lodí či pozemními prostředky. Tato operace však v celkovém součtu přinese více tržeb subjektu, tudíž celková ztráta vzniklá z následků přerušení provozu v příčinné souvislosti nahodilé události (pojistného nebezpečí), je nižší. (Weil, et al., 2017)
Vícenásobné náklady představují náklady, které převyšují normální náklady během doby ručení, ale nejsou vynaloženy jako zachraňovací (ke zmírnění škody). Bývá také používáno označení „vícenáklady“ či „zvýšené provozní náklady“, v angličtině „extra expenses“. (Weil, et al., 2017)
Tyto musí být opět zahrnuty v rámci speciální doložky. Přežití pojištěného subjektu vyžaduje neustálou silnou pozici na trhu, což často vyžaduje vynaložení zvláštních nákladů během obnovovacího období. Vícenásobné náklady však nejsou náklady ke zmírnění ztrát v daném období, jde o náklady, které jsou rozdílem mezi zvýšenými náklady a náklady zachraňovacími. (Weil, et al., 2017)
Pojistná nebezpečí a výluky
(tab. 2)
Pojištění se váže na klasická podnikatelská pojištění. Při konstrukci na vyjmenovaná rizika tedy existuje určitý „stavebnicový princip“, kdy produkt vzniká v jednotlivých vrstvách. Tou základní vrstvou je FLEXA, krytí požáru, úderu blesku, výbuchu a pádu letadla. Následuje úroveň obecných doplňkových nebezpečí (např. rizika vodovodní), poté politická rizika a v neposlední řadě doplňková přírodní rizika (zemětřesení apod.).
Mimo vyjmenovaná rizika existuje varianta „all risk“ pojištění (viz specifické případy jako např. ALOP). Jak znovu připomíná Swiss Re, výklad pojmů patří mezi stěžejní záležitosti. V případě soudních sporů však dochází spíše k přiklonu na stranu pojistníka.
Mezi obecné výluky patří (Swiss Re, 2004) válečná rizika (včetně občanské války, revoluce, vzpoury apod.), ostatní politická rizika (jako znárodnění, konfiskace či vyvlastnění), prosakování, znečištění, jaderná rizika (jsou ve speciálních programech zajišťoven (Swiss Re, 2003)).
Pojistná částka
Jak ukazuje historický přehled pojištění přerušení provozu, existovalo mnoho druhů a podob tohoto produktu. Vzhledem ke konstrukci existovalo pojištění denní dávky, výběrové pojištění na určité typy nákladů nebo řešení založená v pojištění na první riziko. U malých podniků napříč pojistnými trhy existují mnohé tyto varianty dodnes. V zásadě se však vyvinuly dva hlavní systémy – britský, známý pod názvem „pojištění přerušení provozu (business interruption insurance)“, který navazuje na pojištění následných škod. Alternativou je americký systém „pojištění tržeb (business income insurance)“ (Swiss Re, 2004).
UK systém
Zde je použito praktických vzorců k určení pojistné částky v podobě hrubého zisku, pojistné částky a limitů vícenákladů. Navíc existuje sofistikovaná metoda k vyčíslení běžné ztráty plynoucí z přerušení provozu. Systém je transparentní a veškeré jeho dílčí části jsou srozumitelné, což je důvodem jeho rozšíření i mimo Velkou Británii na kontinentální Evropu a mezinárodní trhy obecně (Swiss Re, 2004).
Základem je hrubý zisk, který byl dříve počítán aditivní metodou na bázi čistého zisku a fixních nákladů. Nyní se více používá rozdílová metoda spočívající v rozdílu obratu a variabilních nákladů. Z toho vyplývá, že náklady, které nejsou vyloučeny, budou zahrnuty automaticky do pojištění (Swiss Re, 2004).
K přesné kvantifikaci ročního obratu jsou zohledněny počáteční a konečný stav zásob. Mzdové náklady jsou zahrnuty celé, pouze v případě, že dojde k jejich jasnému snížení v době přerušení provozu, budou zahrnuty zvlášť v rámci speciálního krytí (Swiss Re, 2004).
Při standardní 12měsíční době ručení musí být pojistná částka výrazně vyšší než reportovaný hrubý zisk z předchozího roku. Důvodem není jenom inflace, která musí být zohledněna, ale také fakt, že škoda může vzniknout v poslední den pojistného období a také existují určité trendy v poptávce ovlivňující velikost tržeb. Záměrné přepojištění je dokonce žádoucí a doporučené, jelikož existuje klauzule vrácení pojistného, která kompenzuje tyto dodatečné náklady pojistníka. V případě delší doby ručení než dvanáct měsíců je pojistná částka proporciálně zvýšena. U kratší doby ručení je základem stále roční hrubý zisk, ale redukce je aplikována na pojistném (Swiss Re, 2004).
Většinou však pojištění funguje na „metodě spojené s deklarací (declaration-linked method)“, což znamená, že pojistník odhaduje zisk na příští rok. Pojistitel pak aplikuje rizikovou přirážku (nejčastěji 33 %), která zohledňuje výše uvedené faktory. Tato metoda vyžaduje, aby konstrukce pojištění neumožňovala námitky pojistitele o podpojištění (Swiss Re, 2004).
V případě škody po oznámení pojistné události pojistníkem záleží velice na aplikaci opatření, která zmírňují škody. Proto je důležité, aby se do dění co nejdříve zapojil likvidátor. Pro výpočet pojistného plnění je důležité (nejde o vyčerpávající seznam) (Swiss Re, 2004):
Jak dlouho trvala doba přerušení provozu? Toto je jedním z hlavních rozdílů mezi britským a americkým systémem. UK verze považuje za obnovení provozu schopnost vrátit svůj obrat na hodnoty běžné před přerušením provozu (obchodní připravenost).
Jaké další okolnosti byly důležité před a během škodní události? Aby bylo plnění co nejvíce spravedlivé a škoda co nejrychleji zlikvidována, musí být zohledněny veškeré externí vlivy.
Pojistné plnění vyplývá (při zohlednění výše zmíněných faktorů a trendů) z porovnání „běžného obratu“ (rozhodné období, doba předcházejících 12 měsíců před škodní událostí nejčastěji) a obratu realizovaného během škodní události.
Problém podpojištění je závislý na míře hrubého zisku (poměr hrubého zisku k obratu 12 měsíců bezprostředně před pojistnou událostí)
K úplnému určení pojistného plnění je třeba zahrnout zachraňovací náklady do ekonomického limitu (míra hrubého zisku krát zachráněná část obratu firmy) a vícenáklady (jsou-li zahrnuty).
US systém
Vývoj tohoto druhu pojištění byl v počátcích velice roztříštěný vzhledem k rozdílným přístupům v jednotlivých státech Unie. Sjednocení přinesly normy ISO zavedené v roce 1986. To vedlo k tomu, že existuje podobnost aditivní metody výpočtu pojistné částky spočívající v kalkulaci hrubého zisku. Rozdílová metoda odpovídá dřívějšímu označení „hrubých příjmů“ (Swiss Re, 2004).
Americký systém není tak rozšířený na světových trzích, zachovává si svou roli především v podnicích s americkými kořeny. V zásadě neexistuje příliš velká odlišnost, schémata se liší především v detailech (viz následující tabulka) (Swiss Re, 2004).
Největší rozdíl spočívá v konci období, za které se plní – zde jde o technickou připravenost. Zároveň v původním systému nebyly doby ručení, které však v posledních letech naštěstí začínají býti sjednávány (motivace a zapojení klienta). „Dorovnání“ na úroveň UK systému je možné pomocí speciální doložky („period of indemnity endorsement“) (Swiss Re, 2004).
Důležité specifikum je také práce s pojistnou částkou v závislosti na dvou základních konstrukcích produktu. Je možné zvolit pojištění hrubého zisku, které odpovídá nám známému pojištění na plnou hodnotu. Alternativou je tzv. „coinsurance percentage cover“. Tato konstrukce je určitou kombinací pojištění na plnou hodnotu s procentní spoluúčastí a pojištění na první riziko, záleží na volbě pojistníka. Ten si může vybrat, jakou procentní částku predikovaného obratu na budoucích 12 měsíců si pojistí. Může jít o 50 %, ale také o 150 % (v závislosti na očekávané době přerušení provozu při potenciální škodě). Cílem tedy je určitá časová franšíza jako doba ručení v UK systému. Při výpočtu plnění je podpojištění namítáno pouze v případě, že je procento participace pojistníka na pojištění nižší, než je procento, kterým se podílí na skutečném hrubém zisku. Shrnuto: existuje určitá hranice, která je pojišťovnou stanovena, do které je namítáno podpojištění (existuje určitá penalizace), nad tuto hranice je pojištění spíše ve formě na plnou hodnotu s aplikací procentní spoluúčasti. Tato hranice bývá 80 – 90 %. Smyslem je zapojit pojistníka do pojištění a také je výhodné, že má klient možnost volby, což je typickým a oblíbeným atributem pro americký trh.
(tab. 3)
Pojistné plnění
Krytá ztráta musí být skutečnou (běžnou) škodou pojistníka. ISO (The Insurance Services Office) má standardizovaný formulář, který je používán mnoha pojistiteli. Ten definuje způsob měření této škody jako (Weil, et al., 2017):
Pojistitel je povinen hradit skutečně vzniklé škody, které jsou v přímé souvislosti s přerušením provozu, ovšem nepřekračují snížení hrubých příjmů mínus náklady a výdaje, které nejsou účelně vynaloženy během přerušení provozu.
Český pojistný trh
V rámci analýzy byly zkoumány především nejvýznamnější pojistitelé na trhu. Strategie jednotlivých pojišťoven je odlišná. To je znát již v nabídce produktů tohoto typu v jednotlivých portfoliích, ale také v rozsahu krytí odrážejícím se v předmětu pojištění a výlukách.
Generali Česká pojišťovna nabízí relativně „čistý“ produkt, který je na české poměry jasně definován a poskytuje poměrně vysokou míru ochrany. V některých bodech sice panují nejasnosti, které jsou zmíněny výše, ale klient může očekávat účinný produkt s drobnými možnostmi nastavení pro vlastní potřeby.
Pojišťovna Kooperativa se snaží svého hlavního konkurenta předčít v dynamičtějším přístupu k produktovému portfoliu. Jako první nabídla pojištění přerušení provozu z důvodu kybernetických rizik a celkově je méně konzervativní ve svém portfoliu a marketingové strategii. Selektivní politiku uplatňuje spíše v nastavení produktů, kdy implicitně vyřazuje zemědělská rizika, tudíž není vhodná pro podnikatele v tomto sektoru hospodářství. Většina základních nastavení je však podobná jako u Generali České pojišťovny. V poslední době se snaží o zpřehlednění podmínek pro své produkty, což sice není úplně naplněno, ale rozhodně jde o krok správným směrem.
ČSOB pojišťovna nabízí na trhu sice konzervativní, ale separované produkty tohoto typu. Jejich nastavení vychází z určité šablony, která je inspirována zajistiteli, zároveň ale není vždy přehledná a poskytuje prostor pro nejasnosti. Obdobně vycházejí ze svých nabídek další pojišťovny jako je Allianz či Uniqa.
Doporučení a závěr
Na základě analýz byla vytvořená série doporučení pro klíčové aktéry na českém pojistném trhu.
Pro pojistitele
Pojištění přerušení provozu není v portfoliu produktů věnován prostor, který by odpovídal jeho tržnímu potenciálu. Upisovatelé tento produkt buď automaticky přiřazují k majetkovým pojištěním a během sjednávání pojištění vnímají formulář s pojištěním spjatý jako „nutné zlo“, nebo vůbec nemají zájem o sjednávání tohoto typu pojištění pro určitá odvětví ekonomiky.
V pojistných podmínkách mnoha pojišťoven se objevují vnitřní rozpory, které mohou vyvolávat potenciální spory při plnění klientům. Zejména se jedná o jasné určení základní konstrukce pojištění. Kromě běžného „neduhu“ většiny pojišťoven, tedy roztříštěnosti definičních znaků pojištění do různých kapitol pojistných podmínek, se objevují vysloveně protichůdné formulace. Jednoznačné pojmenování těchto definičních znaků by přispělo k většímu porozumění produktu ze strany klientů a také přispělo k vyjasnění toho, k čemu produkt vlastně slouží.
Konkrétně by si tedy pojistitel měl zvolit, jaké součásti tohoto komplexního produktu poskytuje (v základu samotný produkt, vícenáklady, zachraňovací náklady, ty jsou samozřejmostí, ale i odvětvové vyjádření těchto dílčích součástí). Dále je nutné u každé komponenty rozhodnout a určit, zda jde o pojištění na plnou hodnotu, nebo první riziko, přičemž autoři se domnívají, že druhá možnost je i pro pojistitele výhodnější vzhledem k menším komplikacím při stanovování pojistné hodnoty. I tato konstrukce totiž uvaluje velké množství odpovědnosti na klienta, pokud se prováže s doplňkovými formami pojištění. Výsledná nabídka tak může být flexibilní, tudíž i marketingově atraktivní, ale zároveň i „čistá“ z hlediska pojistně-technického.
Rozhodně pro pojistitele také stojí za zvážení, nakolik rozšířit své produkty i o globální aspekty provázanosti jednotlivých firem.
Pro klienty
Stěžejní otázkou pro klienta je, jestli je uzavřené pojištění na první riziko, nebo plnou hodnotu. Pojištění přerušení provozu klade více než jiné druhy pojištění zvláštní odpovědnost na pojistníka, aby správně stanovil pojistnou částku.
V praxi se pojistná hodnota stanovuje většinou vyplněním dotazníku, který vychází z účetních dokladů pro rozhodné období. Přesná definice jednotlivých položek ovšem není jasná ani odborníkovi z oboru účetnictví. Výše uvedený výklad nechává velký prostor pro nejasnosti. Navíc, jelikož není u většiny pojišťoven produkt konstrukčně jasný, nebývá jasné, zda funguje spíše na britském, či americkém principu.
To představuje problémy např. při zohlednění inflace, ale také při změnách prodejních strategií. Současné nastavení produktu vůbec nereflektuje možnosti trendových změn v tržbách, u některých pojišťoven ani v nákladech. Zejména menší podnikatelé by pak mohli ocenit větší míru svobody při nastavení pojistné částky v konstrukci na první riziko.
Současný stav klientovi nedává přílišnou jistotu, že bude mít pojistné krytí, které v budoucnosti skutečně bude sloužit jako kompenzace přerušení provozu.
Pro regulátora
K prevenci sporů v případech plnění z pojištění přerušení provozu by bylo vhodné jasně stanovit určité body, které by rámcově definovaly tento produkt. První oblastí je principiální zakotvení tohoto pojištění do jednoho z teoretických konceptů (britského či amerického), případně lze formulovat vlastní model („cestu“), ačkoliv tento postup v sobě skrývá mnoho úskalí. Je třeba mít na paměti, že každý model má své výhody i nevýhody a také kulturní souvislosti. Britský model vychází hodně z tradice, nese určité mimolegislativní nároky na etiku a stabilitu firmy. Americký model je specifický vysokou mírou svobody, ale i odpovědnosti, která je kladena na pojistníka.
V globalizovaném světě je zřejmě rozdílný i pohled u velkých, nadnárodních společností, které vykazují své finanční výsledky ve standardizované podobě a jsou zvyklé na globální firemní kulturu. Pojištění přerušení provozu by ovšem mělo nabízet i možnosti pro malé firmy a živnostníky, kteří fungují v úplně jiném systému.
Zdroje
Ducháčková, Eva. Pojištění a pojišťovnictví. Praha: Ekopress, 2015. ISBN 978-80-87865-25-5.
Swiss Reinsurance Company. Bussiness Interruption Insurance. Zurich: Technical Communication Chief Underwritting office, 2004.
Swiss Reinsurance Company. Nuclear risks in property insurance and limitations of insurability. Zurich, 2003.
Weil, Roman L., Daniel G. Lentz A David P. Hoffman. Litigation services handbook: the role of the financial expert. Sixth edition. Hoboken, New Jersey: Wiley, 2017.
